MgA. David Dušek

MgA. David Dušek

Funkce: člen zastupitelstva, člen Finančního výboru, člen Komise podpory podnikání a zahraničních vztahů, člen Komise sportu

Narodil jsem se 3. ledna 1969 v pražském Bubenči jako David Urbánek. Tátovo jméno jsem dostal, až když mi byl rok a rodiče se vzali. Vyrůstal jsem v domácnosti dvou silných tvůrčích osobností: táty Jana Duška, jevištního výtvarníka, a dědy Zdeňka Urbánka, spisovatele a překladatele. Když mi byly tři roky, zemřela babička Věra, profesorka baletu na konzervatoři, a maminka tak zůstala na dvě velká chlapská ega a jedno prozatím dětské sama. Brzy pánskou trojici doplnil bráška Daniel.

Oba moji mužští vzorové pracovali z domova a oba hojně navštěvovali jejich spolupracovníci. Za tátou chodili většinou režiséři. Potkal jsem tak Jiřího Fréhara, Otto Ševčíka, Pavla Hradila i Evalda Schorma. Zvláště osobnost Evalda Schorma na mě tenkrát hluboce zapůsobila. Byl prvním „něžným obrem“, s kterým jsem se setkal. Tátovi daroval několik knížek, kde byly jeho ručně psané poznámky a jím podtrhané texty. Je fascinující sledovat myšlenkové pochody géniů zachycené na papíře.

Děda mne na rozdíl od táty nechával sedět u sebe v pokoji a poslouchat rozmluvy s přáteli. S přibývajícím věkem návštěvníků rostla i jejich hluchota. Nebyl tak problém jejich rozmluvy slyšet, jako spíš v plném rozsahu pochopit. Z nejstarších dědových přátel si pamatuji Josku Hiršala, básníka, který používal místo naslouchátka vydlabaný volský roh, Kamila Lhotáka, básníka štětce, Josefa-Schwarze Červinku, Františka Pavlíčka a Josefa Vohryzka, Jana Patočku, Rudolfa Battěka, a pak i ty mladší – Václava Havla, Jana Třísku, Pavla Landovského, Jiřího Dienstbiera, Pavla Kabeše, Jaroslava Kořána a mnoho dalších.

Od roku 1977 a vzniku Charty 77 se naše domácí atmosféra začala měnit. Táta, zodpovědný za udržení rodiny naživu, a děda, aktivní chartista a disident, přestávali pomalu nalézat společnou řeč. A máma v tom plavala. Tou dobou jsem začínal objevovat svět venku a jeho různé vnímání. Schizofrenie hodin občanské nauky a večerního poslechu Svobodné Evropy byla matoucí. Když mi bylo něco přes deset, začal jsem běhat za Duklu. Volný čas jsem ale nejraději trávil venčením psů uvězněného souseda Václava Havla. Myslím, že podvečery trávené u paní Olgy a psů mi elementárně pomáhaly orientovat se v názoru na svět kolem. Díky Olze jsem nalezl undergroundovou kulturu, hlavně hudbu, kouzlo Iggiho Popa, knihy George Orwella, osobnost Ivana Jirouse čili Magora a další. Děda byl přeci jen o generaci starší a některé směry „podzemní“ kultury jej prostě míjely.

Když se Havlovi v osmdesátých letech odstěhovali na nábřeží, nevídal jsem je již tak často. To se ale změnilo v roce 1988, kdy jsem byl přijat na pražskou FAMU. Do jejich bytu vedle Mánesa to byl kousek, a tak jsem u nich trávil relativně hodně času. Tou dobou jsem nechyběl na žádném pouličním protestu, který se v Praze konal. Palachův týden či oslavy 28. října v ulicích jsem se snažil i fotit. Děda byl tenkrát členem redakční rady nepovolených Lidových novin a já doufal, že mi někdy otisknou nějakou mou fotku. Pomáhal jsem i filmařům z Originálního videojournalu, hlavně Honzovi Kašparovi a Andreji Krobovi.

Revoluci jsem prožil přímo v epicentru dění, ale paradoxně v pozici novináře. Při demonstraci před Filozofickou fakultou mě napadl milicionář, který si na mně vybíjel frustraci z pobytu v Praze. K mému překvapení se mě zastal televizní štáb, který dění na náměstí zaznamenával. Paní s deskami v ruce na muže v modré uniformě anglicky křičela, ať mě nechá být, že pracuji s nimi. Začal jsem něco blekotat anglicky a on mě opravdu pustil. V tu chvíli jsem si všiml, že se dva tajní snažili „rybičkou“ přeříznout kabel spojující kameru se záznamovým zařízením. Upozornil jsem tu milou paní na nebezpečí a můj přijímací pohovor do CNN byl za mnou. Pracoval jsem pro ně vlastně celou revoluci – a nejen v Praze. Byl jsem s nimi v Albánii, Rumunsku i Rusku. V následujících letech jsme spolupracovali při natáčení reportáží z domova, ale také například v Saúdské Arábii během první války v Zálivu.

Přes všechny peripetie způsobené revoluční dobou se mi podařilo FAMU dokončit, a to i přesto, že jsem byl v říjnu 1989 vyloučen (za vynášení informací z prostředí školy zahraničním médiím), abych byl v prosinci zase přijat. Jako spolupracovník Videojournalu jsem doprovázel svého prezidenta na jeho prvních cestách. Měl jsem to štěstí, že jsem opravdu zblízka sledoval všechno to urputné a klopotné hledání směru ven z marasmu minulosti. Byl jsem šťastný, že tuto dobu mohu zažívat, a věřil jsem, že v rukou nově nastupujících lidí se nám již povede dobře.

S klidným svědomím jsem se tedy věnoval své práci, ať už to bylo produkování filmů či správa vráceného rodinného majetku. Nabyté sebevědomí i důvěru v lepší zítřky jsem zhmotnil v založení rodiny. Po krátkém období ve vedení Lidových novin jsem byl pověřen Václavem Fischerem řízením marketingu všech jeho firem v České republice. Byla to má druhá vysoká škola – managementu a marketingu. S Václavem Fischerem jsme se rozešli v době, kdy ještě byla šance na záchranu jeho impéria – ale za cenu velmi výrazných změn ve stylu vedení. K těm se bohužel majitel oblíbené cestovní kanceláře nikdy neodhodlal.

Kolem roku 2000 nastala první vlna vzniku internetových firem. Pro britského investora jsem založil a řídil softwarovou společnost, která se mezi prvními snažila využít dnes zcela obvyklých možností internetového prostředí.

Od roku 2004 jsem začal pracovat pro Jana Dobrovského a Martina Klimpla v jimi vedené poradenské společnosti Becker & Poliakoff Consulting. Kombinace disidentského novináře s přesným a zorganizovaným právníkem byla výraznou změnou ve stylu vedení společnosti. Portfolio významných klientů a jednotlivé zakázky však byly důkazem, že tato forma managementu má v daném segmentu trhu určitě své uplatnění. Majitelé společnosti měli pochopení pro mé zájmy, a tak mě firma uvolnila pro potřeby vedení kampaně Karla Schwarzenberga do Senátu. Pan Schwarzenberg je fantastický člověk s obrovskou vůlí, humorem a morálním hodnotami, které nadřazuje svým vlastním potřebám. Byla čest pro něj pracovat.

Po čase jsem se rozhodl založit vlastní rodinnou poradenskou společnost a v té s určitými přestávkami pracuji dodnes. Nejdelší z těch přestávek bylo období, kdy jsem byl generálním ředitelem společnosti Stes. Tomu, kdo tuto firmu zná, asi není třeba nic doplňovat. Pro ty ostatní na vysvětlenou jen to, že to byla pro fanoušky kopané nejnenáviděnější firma vlastněná Česko-moravským fotbalovým svazem. Do jejího vedení jsem se dostal shodou okolností v období, kdy si Ivan Hašek vzal do hlavy, že český fotbal zreformuje. Fotbal je úžasná hra a jeho potenciál v mnoha směrech předčí jakýkoliv jiný sport. I proto je bezkonkurenčně nejpopulárnějším sportem světa. Jeho marketingový potenciál, tedy využitelnost pro ekonomické zájmy partnerských společností, je výborný. Přesto všechno jsem došel k závěru, že český fotbal není ve stávající organizační struktuře reformovatelný. Své zkušenosti a nápady z období fungování ve sportovním prostředí jsem chtěl následně někde využít, a tak jsem se chopil nabídky kamaráda z mládí Jiřího Holečka a poslední dva roky jeho poslaneckého mandátu jsem mu pomáhal jako asistent. Jirka byl zvolen za hnutí Ano a coby syn hokejové legendy byl pověřen sportovní agendou. Zažil jsem tak poměrně zblízka reálnou politiku hnutí Ano a tato zkušenost byla jedním z impulsů, proč jsem se začal o politiku, hlavně o tu komunální, znovu zajímat.

V současnosti vedu rodinnou firmu, občas vydávám knížky, spolu s manželkou Janou se starám o dvě do světa odváté úžasné děti, venčím psa a krmím dvě kočky. Do toho se již jedenáct let snažím naučit hrát hokej a jediné, co jsem pochopil, je, že to už asi nezvládnu. Přes osobní spokojenost mě znervózňuje stav věcí veřejných. Nenalézám však naneštěstí ve svém okolí příliš lidí podobných těm, kterým jsem před dvaceti a více lety věřil, že jim s klidným svědomím mohu svěřit správu našich věcí. Teď jsem v jejich věku já, a je tedy na mně a na mých vrstevnících, abychom aktivně vstoupili do veřejného prostoru a místo remcání se pokusili přesvědčit ty, kteří hledají odpovědné správce věcí veřejných, že jimi mohu být já a moji kolegové v hnutí Starostové a nezávislí.

Hnutí Starostové a nezávislí, Praha 5